hypoglykemieJak poznat hypoglykémii?

O hypoglykémii hovoříme, když hladina cukru v krvi klesne pod hodnotu 4,0 mmol/l, což můžete, nebo nemusíte pociťovat. Hypoglykémii prožijí pacienti s diabetem 1. typu průměrně jednou za osm dní, závažný pokles hladiny cukru vyžadující pomoc druhé osoby pak jednou za deset měsíců. U lidí s diabetem 2. typu jsou hypoglykémie méně časté – přicházejí průměrně jednou za 3 týdny, závažné jednou za 3 roky.

Příznaky hypoglykémií jsou velmi individuální.

Při lehké hypoglykémii se může jednat o hlad, únavu, slabost, nervozitu, poruchy soustředění, pocení a bledost.

Střední a závažná hypoglykémie se může projevovat bolestí hlavy, neostrým viděním, zrychleným pulsem, bušením srdce, zmateností, podrážděností až agresivitou, třesem rukou a zhoršenou artikulací (laikům mohou tyto příznaky připomínat opilost). Jako „závažnou" přitom označujeme hypoglykémii, u níž je nutná pomoc jiného člověka.

Při velmi závažné hypoglykémii pak dochází ke ztrátě vědomí a křečím, srdečním arytmiím a zástavě srdeční, následkem může být i smrt.

Hypoglykémie můžeme dělit nejen na lehké, střední a závažné, ale také podle toho, kdy přicházejí, tedy na denní a noční.

Noční hypoglykémie je způsobena poklesem hladiny cukru v krvi, která nastane během spánku. Je nebezpečná kvůli možnosti zaspání příznaků. Příznaky mohou zahrnovat noční pocení a živé sny nebo noční můry a poruchy spánku. Ráno se diabetik probouzí s bolestní hlavy a velkou únavou. Noční hypoglykémie může vést k neschopnosti ráno vstát a bývá důvodem pozdního příchodu do práce nebo dokonce celodenní absence. Zkušenosti s nimi má 50 % diabetiků 1. typu a více než třetina diabetiků 2. typu užívajících inzulinovou léčbu.

Vnímání hypoglykémie a posouzení její závažnosti je individuální a opakované, neléčené poklesy hladiny cukru mohou z dlouhodobého hlediska vést k tzv. nerozpoznaným hypoglykémiím, kdy lidé s diabetem příznaky nevnímají (tři čtvrtiny z nich přicházejí v noci). To ale následky dlouhodobých, opakovaných a neléčených hypoglykémií nezmenšuje.

Pracovní den jako každý jiný. Open-space, sedím ve své „kukani" oddělené přepážkou od ostatních se svým diabetem 1. typu. Písmenka na obrazovce se mi začínají rozmazávat a „tančit", vyměňují si místa. Hned mám jasno – není to poprvé. Vytahuji z kabelky zásobu hroznového cukru. Po zádech mi stéká potůček potu, je mi zima. Už začínají slzet i oči. Teď nemůžu brečet! A už se slzy valí a začínám vzlykat. Další hroznový cukr, ale pláč to netiší, bude to chvíli trvat. Jen ať si nevšimnou kolegové, budou mít ze mě legraci, i když vědí, že jsem diabetik. Kolegyně vedle se přišla zeptat, co se děje a jestli něco nepotřebuji. Tentokrát ne, zvládla jsem to sama a další kolegové si ničeho nevšimli."