PavlaPavla

Je mi 67 let a k diabetu 2. typu jsem se „dostala“ po smrti manžela. Zemřel v padesáti a já jsem byla najednou úplně ztracená. Svůj smutek jsem začala „léčit“ jídlem. Kilogramy šly nahoru, a i to byl dle mé lékařky důvod, proč se u mě diabetes 2. typu objevil.

První roky jsem zvládla na tabletách, ale potom jsem musela přejít na inzulin. Už před tím jsem měla občas slabší hypoglykemie, ale daly se lehce zvládnout. Když jsem si potom začala píchat inzulin, hypoglykemie se objevovaly častěji a byly silnější. Cítila jsem u nich hrozný vztek a měla jsem pocit, že mi přestává fungovat mozek a že se na všechno dívám jakoby z dálky. Když se mi to stalo poprvé, stála jsem zrovna na poště a měla jsem chuť tam začít na všechny křičet. Protože jsem se začala potit, došlo mi, že to není jenom čekáním... Nedalo se nic dělat, poprosila jsem paní za mnou, ať mi drží místo, a šla si nenápadně změřit glykemii. Z výsledku bylo jasné, že hodnoty jsou příliš nízké a je čas na hroznový cukr.

Hypoglykemie jsem potom měla tak 2–3x měsíčně. Ale naučila jsem se je poznat, když se blížily, a nosit u sebe stále „první pomoc“. Našla jsem si nějaké informace na internetu, se svou lékařkou jsem ale hypa moc neřešila. Měla jsem pocit, že to s nimi zvládám sama, a navíc mi bylo trapné jí povídat o záchvatech vzteku. Co by si o mně pomyslela?

Potom jsem jednou jela na chatu – máme ji uprostřed lesa v chatové osadě. Čas se tam zastavil – pro vodu se musí do potoka, na nákup tak 2 až 3 km. A právě cestou do vesnice jsem si vzala jiný batoh a oblečení než obvykle. A to mě málem stálo život. Neměla jsem s sebou nic sladkého a kilometry do kopce mi daly zabrat. Najednou se mi začalo dělat špatně, a když jsem zjistila, že u sebe nemám žádné cukry, nemohla jsem panikou ani dýchat. Povedlo se mi dojít do vesnice. Uvědomila jsem si ale, že to mohlo dopadnou hůř. To byl pro mě zlom a důvod, proč jsem se rozhodla vše s mojí doktorkou na příští návštěvě probrat.

Moje lékařka byla překvapená a říkala, že jsem přeci s hypo problémy neměla. Musela jsem tedy přiznat, že jsem hypa měla už dříve, ale protože jsem je podle mě zvládala a nechtěla jsem jí říkat o příznacích, neřekla jsem jí o nich. Jsem moc ráda, že jsem si s ní promluvila, jen mě mrzí, že jsem čekala tak dlouho. Doktorka mi změnila léčbu na novější inzulin a vysvětlila mi, jak správně přizpůsobit dávky jídlu a pohybu. Díky tomu už nemusím řešit hypoglykemie tak často jako předtím, a navíc jsem i líp kompenzovaná.  Jsem teď klidnější, a hlavně jsem ráda, že můžu dál jezdit na chatu a nemusím se bát hypoglykemie, když se někde nečekaně zdržím.