DanaDana

Diabetes 1. typu mám již mnoho let, ale hypo mě stejně vždycky překvapí. Je jedno, jestli jsem v práci nebo na dovolené. Když mám náhodou pocit, že se mi nemůže nic stát, moje tělo mě dokáže rychle vyvézt z omylu.

Hypo-den v práci   

Počítače nastartovány, ruce brázdí klávesnicí, telefony řinčí a v open space to hlučí. Pracovní místa jsou oddělena přepážkami, takže se mi často podaří prožít si hypo a nikdo si ničeho nevšimne. A už je to tu zase – písmenka na obrazovce se mi začínají rozmazávat a „tančit“, vyměňují si místa. Glykemie 2,5 mmol/l… Rychle sahám do kabelky pro hroznový cukr a už koušu první čtyři kousky.  Po zádech mi stéká potůček potu, je mi zima a začínají mi téct slzy. I když si beru další hroznový cukr, slzy se valí dál a začínám vzlykat.

Cítím se hrozně. Na jednu stranu se bojím, že to sama nezvládnu, a i když budu potřebovat pomoc, kolegové si nevšimnou včas. Na druhou stranu mám ale strach, že ze mě budou mít legraci a zase budou mít nemístné vtípky. Sice vědí, že jsem diabetik a poznámky nemyslí zle. Stejně ale nechci jejich komentáře poslouchat.  Kolegyně z vedlejší „kukaně“ si všimla, že se něco děje. Přišla se zeptat, zda nepotřebuji pomoc. Děkuji jí s tím, že mám cukr po ruce. Po dalších 10 minutách už cítím, že se dostávám do normálu. Naproti se smějí, telefony zvoní.  Dnes jsem to zvládla, ale co příště?

Hypo-den na dovolené

Je jasné, že cukrovkář se musí hlídat i během dovolené s all inclusive. Ne vždy se to ale povede… Skvěle jsem se nasnídala, ke svačině si dala sacharidy v podobě limonády a byla přesvědčená, že pohlídat 2,5letého syna Vítka u bazénu zvládnu. Vítek je veselý a dovádivý, prostě správné malé dítě s neuvěřitelnou zásobou energie. Propustila jsem manžela, který si potřeboval něco zařídit, a šla dělat „záchranu u bazénu“. Rukávky jsou jen pojistka, tak pomáhám Vítkovi vyhýbat se ostrým rohům a větším dětem.

Idyla v bazénu ale z ničeho nic končí. Zatmí se mi před očima, ruce se mi třesou a začínám se potit. Zachvátila mě panika. Nutně potřebuji sladké, ale Vítek je zrovna zaujatý a nevnímá mě. Hrozně se bojím, že nestačím Vítka z vody vyndat, samotného ho v bazénu ale nechat nemůžu. Táhnu ho za sebou a vidím, jak se mě bojí, začíná plakat a křičet a netuší, co se to děje. A už je zle. Dojdeme jenom na kraj bazénu a sesouvám se na schody. Tělo mě neposlouchá a jen v hlavě mi jede: potřebuji cukr… do bufetu nedojdu… Vítek je na mělčině, ale stále ve vodě… potřebuji sladké… nemůžu ho tu nechat… už nevstanu…

Manžel přišel na poslední chvíli. Jen mě uviděl, rovnou letěl pro limonádu. Nikdo z lidí u bazénu netušil, že se něco děje. Maminky přece běžně sedí s dětmi na schůdcích a kontrolují je z dálky.  Některé hypoglykémie přicházejí a postupují velmi rychle. Je štěstí mít v té chvíli u sebe někoho, kdo ví, co dělat.